Rodina Boráků & příběh Augustianu

Příběh hotelu, který jako první učil Čechy ocenit wellness

Od té chvíle uteklo mnoho let, ale Petr Borák se při té vzpomínce orosí i dnes. Psal se rok 2008, ze Spojených států se do Evropy valila finanční krize a jemu a jeho o 3 roky staršímu bratrovi Miroslavovi se právě ze stavebního úřadu ozvali s nepříjemnou zprávou: Váš projekt zasahuje do sousedního pozemku. Musíte ho předělat. Tehdy pětadvacetiletý Borák a jeho bratr dostali od svého otce za úkol na okraji Luhačovic vybudovat luxusní hotel s wellness, jaký tehdy v Česku neměl konkurenci. Vzniknout měl z někdejšího kláštera augustiniánských mnichů, který byl ale v dezolátním stavu.

„Táta po revoluci založil firmu TEKOO, která se stala jedním z největších velkoobchodů s ovocem a zeleninou v Česku a na Slovensku. Vydělal nějaké peníze a chtěl, aby po něm něco zůstalo,‟ vypráví Petr Borák na terase hotelu Augustiniánský dům a spokojeně mžourá do sluníčka. Před deseti lety tady ale nebyla žádná terasa, ani hřejivé sluníčko. Dva bratři měli krátce po škole, s hotelovým byznysem neměli žádné zkušenosti, a než je vůbec stihli v poklusu získat, museli hasit chybu návrhu, kvůli které se hotel z původních 70 milionů korun prodražil na 120 milionů.

„To nás trochu zaskočilo. Byli jsme s bratrem začátečníci, takže nás nenapadlo, že architekt nebo projektant udělají chybu. Zhubnul jsem tehdy asi 15 kilo a ještě několik let poté jsem byl bledý. Záviselo na tom všechno – buď se to rozjede, nebo to bude průšvih. Makali jsme ve dne v noci a nic jiného pro mě tehdy neexistovalo,‟ vzpomíná Borák. „Ale je to dobře, protože ten původní návrh se mi stejně nelíbil.‟

Výsledkem je butikový wellness hotel citlivě zasazený do budovy z počátku 20. století, který patří k tomu nejkrásnějšímu a nejlepšímu, kde si můžete v Česku odpočinout. „Udělali jsme na začátku spoustu bolestivých chyb, ale díky tomu jsme se také hodně naučili. Byla to pro nás taková škola života,‟ vypráví Borák, který získal ocenění Hoteliér roku ČR za rok 2017.

Dobrodružství bratrů Borákových můžete brát jako poučný příběh o přenesení zodpovědnosti na potomky a také důkaz, že se někdy vyplatí zariskovat a vymyslet něco, co vypadá bláznivě. Když se v roce 2010, na vrcholu finanční krize, Augustiniánský dům otevíral, představa, že někdo v Praze sedne do auta a vyrazí na druhou stranu republiky, kde pak za noc pro dva se snídaní a večeří zaplatí šest tisíc korun, vypadala jako sci-fi. Zikmundov, Mlýn Dänemark a podobné designové hotely totiž vznikly až mnohem později. Byl to tak právě luhačovický hotel, který pomohl rozjet nový trend a začal Čechy učit, že za kvalitu, komfort a nápaditost se vyplatí si připlatit.

„Otevřeli jsme v nejhorší možnou chvíli luxusní hotel v podstatě na vesnici,‟ říká upřímně Roman Taťák, který se  již 15 let společně podílí na vizích, a především obchodní a marketingové strategii Augustiánu. „Luhačovice sice na mapě byly, ale spíš pro hosty, kterým lázně předepisoval lékař. Chtěli jsme se orientovat na náročnější klientelu. Na lidi, kteří ocení dobrou kuchyni, wellness koncept a to vše s vysokou úrovní služeb téměř pětihvězd v klidném prostředí s kapacitou 50 osob. Takový model jsme znali z rakouských wellness hotelů, jenže ti do Luhačovic nejezdili,‟ přiznává Taťák.

Tenhle příběh tak může sloužit i jako inspirace v případě, že uvažujete o tom, že naskočíte na rostoucí vlnu zájmu Čechů po stylovém ubytování. Základní rada Petra Boráka, který právě tuhle vlnu pomáhal rozjet, je totiž jednoduchá – pořádně to zvažte a nepřeceňujte své síly.

„Udělat hotel napadne skoro každého podnikatele, který něco vydělal. Většinou do toho nasype hodně peněz, rozjede to, ale často to pak nefunguje. Investor je sice zpočátku ochotný provoz dotovat, ale ti lidé se přece na vrchol nedostali, protože rozhazovali,‟ krčí rameny Borák. Podobné dilema řešil zpočátku i on. Kvůli doznívající krizi i náročné úvodní investici – kromě překreslení projektu hotel prodražil i velkorysý wellness se čtyřmi saunami, bazénem a whirpoolem, které bylo potřeba vykopat do země, což je v Luhačovicích, které stojí doslova na vodě, problém.

 „K úspěchu potřebujete super služby, čistotu... Ale hlavní věc je personál. Lidi. Tenhle byznys je primárně o pocitech. A jak se váš zaměstnanec vyspí, takovou pak odvede službu. Proto je poslouchám a snažím se odstranit, co jim vadí, když můžu. Je to jako péče o vlastní děti,‟ říká Borák.  Každý rok investuje do hotelu kolem několika milionů korun.

Borák si to uvědomuje – stejně jako to, že mu v posledních letech výrazně vzrostla konkurence. „Trh je přesycený. I díky dotačním programům vznikají nové a nové hotely, kterých je už podle mě víc, než může český trh unést. Třeba v Rakousku nebo Anglii se jejich počet reguluje‟. Vyšší konkurence mu sice přidělává práci, ale zároveň díky ní rychle přibývá Čechů, kteří jsou ochotní za luxusním a stylovým zážitkem vyrazit kamkoliv po Česku i do míst, kam by se dřív podobní lidé nikdy nevypravili. „Vnímám to spíš tedy jako výhodu, protože lidé se naučili hledat kvalitu. I když o ně musíme víc bojovat. Ne jen tím, že budeme lepší, ale spíš jiní,‟ dodává Borák.